„Syndrom vyhoření“ a jeho předcházení

V rámci MAP II jsme udělali rozhovor s 10 pedagogy tělesné výchovy, působících na základních školách v našem řešeném území, na téma „předcházení syndromu vyhoření u pedagogů“. Rozhovor se opíral o výzkum týmu vědců z Pedagogické a 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy, ze kterého vyplývá, že zhruba každý pátý učitel trpí syndromem vyhoření, což se samozřejmě projevuje i v samotné výuce a práci se žáky.

Hlavním a v každém rozhovorů zmíněnou příčinou SV, jsou nároky kladené na každého učitele v rámci jeho práce. Například při třídnictví je pedagog vystaven větší zátěži v administrativě a řešení třídnických záležitostí, čemuž by mohlo pomoci kupříkladu roční volno mezi další třídou. Je zde i riziko „nošení práce domů“, podle dotazujícího mnoho pedagogů nerespektuje svoji vlastní pracovní dobu, a po skončení vyučovacích hodin a opuštění sborovny si berou spoustu věcí domů a nedává dostatečný prostor pro odpočinek, relaxaci a vyčištění hlavy od školních záležitostí. S tím souvisí nepravidelná či dokonce žádná starost o vlastní duševní hygienu a občasný přístup k práci s nadhledem. Byla zmíněna i problematika zahlcení administrativou. Podle dotazujících se zpravidla vyhoření projevuje u učitelů, kteří mají od žáků přemrštěná očekávání, dle nich je třeba vnímat faktické kompetence žáků a s těmi pracovat, ty rozvíjet a skrze ně uplatňovat své ambice, učitel by měl mít na srdci rozvoj všech svých žáků i těch kteří mu jsou nesympatičtí. S tím ovšem souvisí i nedostatečná vstřícnost okolí a nerespektovaní postavení učitele.

V souvislosti s duševní hygienou jsme se při rozhovoru dotkly i tématu pravidelné fyzické aktivity a jak k ní namotivovat samotné žáky a pedagogy. Všichni účastnění se shodli na tom, že pohyb je jednou z důležitých forem udržení si psychické pohody a zároveň přiznali, že motivace k pohybu především u žáků je velmi obtížná. Návrhem pro podporu pedagogů k pohybu je především nabídka pohybových aktivit ze strany zaměstnavatele, nabídka různých akcí – například konání společných kolektivních aktivit žáků s pedagogy, jejímž vedlejším produktem je i utužování vztahů. V jedné ze základních škol je pro zaměstnance zajištěna kartička multi sport. Jeden z pedagogů velice zajímavě popsal zmíněnou problematiku: „…celá tato problematika z mého soudu má svou příčinu ve špatném nastavení výuky TV a obecně, českého školství, generuje příslušné množství frustrovaných jedinců, kteří jsou v průběhu školní docházky utvrzování ve své nedostatečnosti přeneseně do TV. Ty pak lpí na klasifikaci výkonů bez respektování individuálních potřeb žáků, toto vede k tomu, že zde jsou 2 skupiny žáků, první je úzce specializovaná na disciplínu odmítající jiné sporty a sportovní disciplíny, ve kterých nedosahují skvělých výkonů a 2) žáci odmítající vše, jelikož se v žádné disciplíně nevyrovnají jedničkám. Učitel by pak měl hledat cesty k tomu, aby jeho působení na žáky vedly k podpoře spontánnosti při provozování sportovních výkonů. V dospělém věku pak z mého pohledu mají větší vztah ke sportování lidé s vyšším dosaženým vzděláním.“